Setkání s Královnou Kristínou ve Švédsku a zklamání

Po příjezdu do Švédska byl přijat královnou Kristinou, která před svou plánovanou korunovací konala právě přehlídku provincií:

• „Otázal jsem se: „Jakým jazykem mě osloví?“ Odpověděl (=Matthiae, náboženský rádce královny): „Jazykem vzdělanců, abys viděl, kolik získala z tvých Dveří jazyků,“ neboť ty celé jí již vyložil. Stalo se tedy tak; měl jsem slyšení u královny a s podivením jsem slyšel královnu mluvit plynně latinsky, a ještě více roku 1646 po celé dvě hodiny…“
• „DORAZIL JSEM SE VŠEMI SVÝMI DO PRUSKÉHO ELBINGU A S POMOCÍ BOŽÍ SE JIŽ KONEČNĚ CHYSTÁM, ABYCH VÝHRADNĚ URYCHLOVAL SVÉ PRÁCE. PŘIPOJTE I VY SVÉ ZBOŽNÉ PŘÁNÍ, ABY NÁLEŽITĚ POKRAČOVALY! CHYSTÁM SE JIM VĚNOVAT SVŮJ ČAS DO TÉ MÍRY, ŽE SI ZAKAZUJI I DOPISOVAT PŘÁTELŮM A DOSTÁVAT JEJICH DOPISY. JIŽ NADEŠEL ČAS PRO ČINY, NE PRO ÚVAHY, KDYŽ JSEM TOTIŽ TÉMĚŘ OSM LET STRÁVIL UVAŽOVÁNÍM A OPĚT CELÝ ROK CESTOVÁNÍM. DOSTI OKLIK, DOSTI OBCHÁZENÍ! ZDE BUDIŽ KONEC!“  (G.HOTTONOVI, 10.12.1642)
• „KDYŽ JSEM SE DOSTAL DO ELBINGU, BYL JSEM MILE PŘIVÍTÁN PÁNY KONŠELY A DEN NATO CELOU RADOU, PROSTŘEDNICTVÍM PANA TAJEMNÍKA KE MNĚ POSLANÉHO; BYLA MI SLÍBENA VŠEMOŽNÁ OCHOTA A PAK PO CELÝCH DALŠÍCH ŠEST LET TAKÉ BYLA PROKAZOVÁNA…“
• VE VÝCHODOPRUSKÉM ELBINGU (ELBLĄG, OD 1628 POD ŠVÉDSKOU MOCÍ) SE KOMENSKÝ NEVYHNUL NÁBOŽENSKÝM DISPUTACÍM, A TO VČETNĚ KONTAKTŮ S KATOLÍKY. V POZDĚJŠÍ VZPOMÍNCE CITOVAL KAPUCÍNA VALERIÁNA MAGNIHO, KTERÝ PO ROZPRAVĚ S PRUSKÝMI LUTERÁNY PROHLÁSIL:
• „Až já se vrátím do Říma, budu hájit před papežem i před svatým kolegiem, že protestanti nejsou heretikové ve vlastním slova smyslu, poněvadž dovedou své názory hájit z Písma, z koncilů a z Otců, nýbrž že jsou schismatikové, a to naší vinou, poněvadž vzniklé zlořády neopravujeme a pohoršení od jejich zraků nevzdalujeme… Nedomnívej se, ty nebo někdo jiný, že církev římská neuznává svých vad, nejenom v životě a obřadech, ale i v učení, jde jen o to, jak se má se ctí dojít k reformaci.“
• „Jsem přece teolog a pro své didaktické a pansofické práce jsem se nezřekl svého povolání, jenom jsem se ho na čas vzdálil, abych je mohl lépe sepsat…“  (G. Hottonovi, 28.9.1644)
• „Jsem členem oné církve, která už po tři století od Husových časů, přestávajíc na službě svému Bohu v duchu a v pravdě, nesnažila se přít se s jinými o výsadu pravdy. Mlčky přihlížela k potyčkám druhých a toužila po tom, aby sám Bůh dal zvítězit svému světlu nad temnostmi a pravda posléze porazila bludy…“  (1658)
• „Jsem členem církve, která se nenaučila odsuzovat jiné, dosti na tom majíc, aby se v bázni a chvění starala o vlastní spásu, církve, pravím, která nezačala svou reformaci od Luthera nebo Kalvína, nýbrž od Husa, sto let před Vaší, a která s Vámi plně nesplynula jenom proto, že jste se hned od počátku začali štěpit, jsouce zaujati nikoli zavedením života vpravdě křesťanského a klidného, nýbrž horečným hádáním.“  (z listu luterskému teologovi Andreaemovi, 1647)
• „Bude-li se kdo ptát, jakých vybraných modlitebních formulí užívám, ukáži mu modlitbu Páně; neboť jsem přesvědčen, že nikdo nemůže ukázat klíč, jenž lépe otvírá srdce otcovo, než jednorozený syn, jenž z Otce vyšel. Zeptá-li se mne kdo po pravidlech života, vykáži se desaterem, neboť jsem jist, že nikdo nemůže lépe vyjádřit, co se Bohu líbí, než Bůh sám. A otáže-li se mne kdo, jak je tomu s mým svědomím, odpovím, že jsem nedůvěřivý k veškerému svému jednání a že se proto bojím, i když jednám správně…“  (1668)
• „JINAK SI OBVYKLE STĚŽUJI NA SVOU POMALOST: JE-LI KOMU DÁNO CHRLIT KNIHY, MNĚ ŽE TO DÁNO NENÍ; AVŠAK TO ŽE MI JE DÁNO – VELEBÍM DOBROTU BOŽÍ, KTERÁ TU NEPOHRDÁ JAKO NÁSTROJE UŽÍVAT MÉ NEDOSTATEČNOSTI – , CHTÍT PSÁT TAKOVÁ DÍLA, KTERÁ PŘETRVAJÍ, TJ. ABY VŠE, CO NAPÍŠI, SILOU PRAVDY, SVĚTLEM ŘÁDU A UŽITEČNOSTÍ K OBECNÉMU PROSPĚCHU STÁLO NADE VŠÍ SOFISTIKOU A ZÁVISTÍ…“  (Z DOPISU LUDVÍKU DE GEEROVI, 18.4.1645)
• „Vzpomínám na Vergilia a jeho stížnost, kterou si někdy ulevil před přáteli, podle níž měl za celé tři dny tak málo štěstí, že mohl napsat sotva dva veršíky. A když jeden, a nikoli bezvýznamný, z kolemstojících přátel uvedl, že jich za den vychrlil přes tři sta, namítl Vergilius: „Ale v tom bude, příteli, rozdíl mezi tvými a mými verši, že tvoje vystačí na tři dny, moje na celý věk.“  (v témž listu)
• „Již nikoho nebudu vyhledávat za spolupracovníka: více než dostatečně jsem zkušeností poznal, jednak že to byla pracná námaha, chtít více lidí prosytit týmž pojetím, jednak že to byl téměř marný pokus, chtít se starat o větší jich počet: vždyť nic se dosud nepodařilo, a mně vzrostly jen starosti a zdržování.“  (27.12.1646)
• „Knihy píši, ale nechrlím, připravuji se k porodu, ale ne k potratu, a právem mohu říci s básníkem: Po cestě, po které nikdo se nebral, kráčet se snažím: za tuto odvahu svou spěji jen pozvolna vpřed.“  (netrpělivým pastorům Kaladrinovi a Optebekovi, 27.12.1646)
• „Jsme nuceni provozovat ostudnou žebrotu a zapomínat onoho výroku Lysandrova: „Lépe je zemřít než žebrat.“ Já se opravdu již stydím psát dopisy takového obsahu – ten, který jsem napsal pastorům belgické církve, nechť je poslední! Stydím se za to již do té míry, že se i svého ochránce, který také letos přislíbil pomoc, ostýchám stále upomínat, třebaže mám nouzi…“  (z dopisu Samueli Hartlibovi, 21.1.1647)
• „Jsou-li nějaké léky proti porušenosti lidských věcí, je třeba je podávat v nejútlejším věku. Obecně přijatý názor nás učí, že je snazší napravit věci méně porušené, a že nejsou-li správně položeny základy, ostatek se zřítí…“  (z listu lordu Herbertovi z Cherbury, červen 1647)
• „Celá naděje na všeobecnou nápravu věcí lidských závisí na první výchově… Proto nejpřednější stráž lidského pokolení je v kolébce… Žádným jiným způsobem nedá se doba přivést k lepším mravům, než nápravou mládeže…“  (z nedokončené Vševýchovy)
• „Nejjasnější pane, převlídný dobrodinče! S jakou radostí slyšeli dříve moji krajané, postižení pro evangelium, slova, která ústy mými i jiných dala hlásat Tvoje Jasnost, že nebudeme opuštěni, s takovým smutkem slyší nyní, že jsme opuštěni… jsme-li vylučováni z účasti na míru, co je nám platné, že jsme k Vám vzhlíželi jako k svým (po Bohu) osvoboditelům?“  (ze stížného listu švédskému kancléři Axelu Oxenstiernovi, 11.10.1648)

Zklamán Švédy se rozhodl téměř ve hněvu sbalit a odejít z Elbingu zpět do polského Lešna. „Kde zůstalo tolik vašich svatých slibů?“  vytýkal pod dojmem finišujících mírových jednání (Vestfálský mír – konec 30leté války) svým stockholmským přátelům. A jako by ran osudu nebylo dost, dva dny po příchodu do Lešna, 26.srpna 1648, umírá jeho druhá žena Dorota.

• „Tedy rozváživ věc, vrátil jsem se do Lešna; a tam za několik dní jsem pohřbil milovanou manželku, dlouhotrvající nemocí skosenou a spěchající k otcovským hrobům… Takový je úděl naší smrtelnosti, že naprosto nevíme, kde koho zastihne jeho osud, a často nastává to, čeho ses nejméně nadál…Co si mám počít? Chválit musím jméno toho, který všechny naše záležitosti, i život, i smrt, řídí podle své dobré vůle…“
• „Zjinud jinam přicházeti los jest něčí až do smrti.“  (ze zpěvu Jana Amose nad její rakví)

Dcery Dorota Kristina a Alžběta jsou v té chvíli již dospělé, pětileté Zuzany a dvouletého Daniela se ujímá třetí manželka Komenského Jana Gajusová. Potomci Alžběty zajistili pokračování Komenského rodu po přeslici až do dnešní doby (potomci žijí u Los Angeles).

Orbis pictus

Téhož roku – cestou do uherského Sárospataku (sídelní město sedmihradských knížat, stráví zde pět let) – naposledy tajně navštívil svou vlast, čímž podruhé vědomě riskoval trest smrti. Na pozvání Zikmunda Rákocziho se zhostil úkolu reformovat zdejší školství. Napíše zde svou druhou nejúspěšnější učebnici – Svět v obrazech (Orbis sensualium pictus).

• „Dostal se ke mně vyslanec ze Sedmihradska, aby si mne velikými sliby vyžádal k nim…k reformě tamních škol. Mimo jiné také proto, abych mohl prospět vlasti, když přece jsem přesvědčen, že osvobození mé vlasti závisí po Bohu na sedmihradském knížeti…“
• „Dotknu se některých věcí, jichž jsem nepozoroval jinde mezi vzdělanějšími národy a které mi působily rozkoš. Například uctivost mladších ke starším, nižších k vyšším, nevzdělaných ke vzdělaným atd.  Jestliže hoši hrající si po ulicích spatří jít kolem nějakého váženého muže, ustanou ve hře, vzdají kolemjdoucímu úctu obnažením hlavy a poklonou, a teprve když se vzdálí, vracejí se ke hře. V neděli jsou chrámy navštěvovány horlivě, takže v době kázání není tak snadno někoho nalézt na ulici. Veřejné hospody jsou v den sváteční buď zcela zavřeny, nebo aspoň jsou pijáci nuceni vyjít, navštívit chrám a teprv po kázání se vrátit…“  (první dojmy z Uher)
• „Snáším úsměšky se svými didaktickými snahami a budu snášet větší, zůstanu-li déle.“ Když chtěli, abych to řekl otevřeněji, řekl jsem: „Celá má metoda směřuje k tomu, aby školská robota se změnila v hru a potěšení; tomu zde nechce nikdo rozumět. S mládeží se zachází zcela otrocky, i se šlechtickou; učitelé zakládají svou vážnost na chmurné tváři, drsných slovech, ba i ranách a chtějí raději být obáváni než milováni. Tolikrát jsem veřejně i soukromě vytkl, že to není cesta správná, vždycky marně…“  (před odjezdem z Uher, 1654)
• „Mohl bych také vypočítávat pocty, které mně prokazovaly městské rady ve svobodných městech, jimiž jsem procházel, zejména v Prešově a Levoči, kde již byla má metoda zavedena do škol, aby bylo zjevno, že jsem byl se ctí do Uher poslán a s ještě větší ctí propuštěn…“
• „Po návratu z Uher do Polska, do svého sídla ve vyhnanství, již již zařizoval jsem se ke klidu. Vytrhl mě z něho nový a strašný vítr, smršť nenadálé bouře přicházející ze severní země, která celé Polsko strhla do velmi kruté války a celé je zpustošila, přičemž i naše městečko bylo tak rozvráceno, že z něho nezůstává nic mimo suť. A stalo se to tak náhlým náporem, že nebylo možno zachránit nic kromě života…“